UŽ VÍŠ?

11. prosince 2016 v 22:37
To místo plné dlouhých chodeb.
To místo plné prázdných zdí.
To místo plné žalu a vzteku.
To místo plné motliteb a tužeb.
To místo plné sraček z nitra.
To místo plné strachu.
To místo plné bolesti.
To místo plné utrpení.
To místo plné smrti.
V tom místě se zubatá neptá.
To místo je konečná.
UŽ VÍŠ?
 

*ŽBLUŇK*

26. listopadu 2016 v 19:07 | AdelaEF
Sedím ve vaně,
s rukama v klíně.
Voda je čirá a studená,
má mysl zmatená.


Sedím tam dál,
sedím tam tiše.
Sedím tam pokorně,
jako abatyše.

Slzy z mý tváře,
kapou na hladinu.
Kape i kohoutek,
našel mou slabinu.

Je to jako závod,
kde vítěze není.
Stejně jako slzy,
jež minulost nezmění.
*ŽBLUŇK*

DALEKO VZDÁLENOU.

20. listopadu 2016 v 19:59 | AdelaEF
Nedůvěra je to,
co ničí nás zevnitř.
Nedůvěra je pocit,
co usídlí se vevnitř.

Užírá nás-kousek po kousku,
snaží se nás zničit.
Jak hora pomačkaných ubrousků,
musíš hlavu vztyčit.

Říkáš, že překonat ji nejde,
že je to nemožné zvládnout.
Pleteš se-byť jde to pomalu,
však budeš mysli vládnout.

Pak za ruku chytneš svoje svědomí,
půjdete cestu dlouhou.
Pak ovládneš své vědomí,
nedůvěra, bude myšlenkou jen pouhou.
DALEKO VZDÁLENOU.

 


*PRÁSK*

14. listopadu 2016 v 17:53 | AdelaEF
Sedím v křesle,
mám něco popito.
Sedím v temnotě,
na stole nabito.

Hladím si hlaveň,
těžkou a studenou.
Počítám vteřiny,
chvíli mi souzenou.

Hlavěň na spánku,
ozve se rána.
Mám na kahánku,
nedožiju se rána.
*PRÁSK*

PRINCIP KARMY, ZMRDE.

13. listopadu 2016 v 18:31 | AdelaEF
To co dáš,
to zpátky dostaneš.
Nevinnosti plášť,
černý jako tma z níž povstaneš.

Černý jako noc,
jako tvoje svědomí.
Už nevolej o pomoc,
iluze, chyby, žárlivost, vědomí.

Utíkáš ulicí,
nechceš být chycen.
Poháněn vichřicí,
nechceš být pochycen.

Pletou se ti pohyby,
tak vzdej to už konečně.
Zdá se-všichni dělaj chyby,
tak nechovej se netečně.
PRINCIP KARMY, ZMRDE.

POD JEJÍMI KŘÍDLY.

11. listopadu 2016 v 17:17 | AdelaEF
Sama v myšlenkách si bloudím,
sama v koutu svý podrbaný mysli,
ke zdi se choulím .

Zeď je stará, mokrá a studená,
tahle kobka, byla mi vždy souzená.

Sama ve tmě, objímám svůj stín,
kdy upadla jsem do deprese - to už nevím.

Deprese - přitelkyně moje věrná,
od ní osvobodí mě, snad už jen zbraň střelná.

A tak dál ve tmě, objímám svůj stín,
jsem schovaná před světem.
POD JEJÍMI KŘÍDLY.

ASI.

8. listopadu 2016 v 20:41 | AdelaEF
Někdy si přeju,
jen tak bezstarostě spát.
Navěky jen spát,
a uvnitř se smát.

Zavřít oči,
a nevzbudit se víc.
Předstoupit před pravdu,
a nastavit jí líc.

Nemít žádné starosti, trápení ani city,
nejhorši na tom všem jsou pocity.
Deprese - má blízká kamarádka,
řetěz utrhl se - dřív držela jsem ji zkrátka.

Teď objímá mě,
a pohlcuje můj stín.
a já sním o dni,
kdy se neprobudím.
ASI.

Kam dál